Fotky v galerii

Do alba fotografií z Indie jsem vložil první fotky z Tanzanie (odkaz zde). 

Mrzí mě, že jsem po celý měsíc nepřidal další článek, ale mám-li být upřímný, už v momentě, kdy jsem tento blog zakládal, jsem tušil, že nebudu přispívat tak, jako jsem přispíval z Indie. Důvodů je několik:

-         - Indie byla moje první zkušenost v rozvojové zemi a vše tak bylo pro mne nové. Život v Tanzanii je v mnohém podobný, a tak už mě tu moc věcí nepřekvapí.

-        -  V Indii jsem žil s místními (zde bydlím s dalšími dobrovolníky), a tak nezažívám život v jiné kultuře tak intenzivně.

-         - V Indii jsem byl jediný běloch a tvorba blogu mi tak trochu nahrazovala možnost podělit se o své zážitky s druhými.

-         - Hlavním důvodem je ale asi to, že většinu volného času zde věnuji studiu svahilštiny a celkově tu trávím mnohem méně času u počítače a na internetu.

Můj druhý měsíc v Tanzanii byl ale přesto velmi zajímavý a plný nových zážitků. Především díky návštěvě u Boniface (fotky v galerii), kdy jsem poprvé opustil náš okres a vydal se poznávat život na africkém venkově na druhé straně Tanzanie. 

Také jsem se zorientoval, co se týká dění ve škole. Co se týká výuky, doposud jsem příliš vytížený nebyl. Učil jsem jen jednu hodinu denně informatiku. Ve zbylém čase jsem buď suploval, nebo se věnoval správě školní výpočetní techniky. V polovině září ale přijdou noví prváci, které čeká tříměsíční (spíše ale patnáctiměsíční) kurz, kdy se musí naučit anglicky a ideálně i doučit to, co se měli naučit během sedmi let, které strávili na základce. Tyto děti budu zřejmě učit informatiku a asi i matiku, na což se už docela těším. 

Celkově mám pocit, že život zde je pro mě snazší, než v Indii. Nejen, že díky indické zkušenosti mě tu jen tak něco nepřekvapí, ale mám tu větší svobodu, volné víkendy (v Indii jsme měli v sobotu školu) a můžu si tu vařit „západní stravu“. Na začátku srpna jsem si také koupil kolo, z čehož jsem měl velkou radost, protože se nyní mohu dopravit prakticky kamkoli v mnohem kratším čase.

Ve škole se nyní blížíme ke konci třetího termu. Za tři týdny pak budeme mít týdenní prázdniny.

V září bych rád více fotil, tak snad se mi podaří rozšířit fotogalerii.

Mějte se!

Můj africký den

Ač tomu vůbec nechci věřit, mám za sebou první čtyři týdny v Tanzanii. Čas mi tu utíká snad stejně rychle, jako v Indii. 

V tomto článku bych rád krátce popsal naši školu a to, co zde dělám já.

Naše škola Orkeeswa Secondary School vznikla asi před pěti lety. Jedná se o střední školu a přirovnal bych ji k našemu šestiletému gymnáziu (v Tanzanii jsou všechny střední školy šestileté). Žáci však musí na konci čtvrťáku udělat takovou malou maturitu, což se podaří jen menšině a většina z nich tak ve studiu nepokračuje. V každé ze čtyř tříd máme něco přes třicet žáků, což jsou šťastlivci, kteří byli vybráni ze zhruba tří set uchazečů (každý rok). Jedním z problémů tanzanského školství je zřejmě to, že střední školství je pro chudé Tanzance drahé a mnoho žáků tak končí svoje vzdělání sedmou třídou základky. Z tohoto důvodu také vznikla naše škola. Díky dárcům z celého světa tu děti studují prakticky zadarmo. 

Ve škole učí jak místní učitelé, tak dobrovolníci (Američani a Britové). Co se týká dobrovolníků, tak momentálně je tu se mnou Andrew (můj spolubydlící – ve škole se stará o sport a odpolední aktivity), Phil (teoretický fyzik, přijel pár dní přede mnou a bude zřejmě učit chemii), Ellie (učí zeměpis), Jane (school coordinator – něco jako zástupce ředitele) a Sara (stará se o administrativu). 

Můj den vypadá tak, že ráno vstanu v šest hodin (v Africe to znamená, že vstanu do tmy a nyní i do zimy), nasnídám se a připravím se do školy, kam vyrazíme něco před sedmou. Naše škola je asi osm kilometrů za městem (nedávno jsem tam šel pěšky a trvalo mi to hodinu a půl), takže cesta autem (terénním Land Roverem) nám zabere půl hodiny. Dopoledne dělám ve škole co je zrovna potřeba (většinou to souvisí s výpočetní technikou, někdy supluji a když mám čas, tak se učím svahilštinu). V jednu hodinu máme oběd (buď rýže s fazolemi, ugali s fazolemi nebo kukuřice s fazolemi), a pak učím informatiku. Minulý týden se ukázalo, že druháci mají za sebou jen zhruba pět hodin práce na PC, takže je učím, jak se používá myš, k čemu je enter, space a backspace na klávesnici apod. Nicméně je to baví a mě také. Od tří do čtyř mají děti „Activities“, což znamená, že se rozdělí do skupin a některé sportují (fotbal, basketbal, volejbal), jiné se vzdělávají (samostudium či různé kurzy), hrají stolní hry apod. Druháky a čtvrťáky (na konci těchto ročníků žáci skládají důležité zkoušky) pak ještě čeká jedna hodina výuky. Ostatní se vydávají domů. Někteří to mají opravdu hodně daleko – odhaduji, že v průměru tak hodinu cesty (5 km), mnozí to ale mají i hodinu a půl, což znamená, že denně stráví tři hodiny docházením do školy. 

Já ze školy odjíždím většinou v pět, a pokud se cestou zpět s ostatními dobrovolníky zastavíme ještě v jedné místní „hospodě“, dorazím domů až kolem sedmé. Tehdy uvaříme něco k večeři a potom se zpravidla ještě učím svahilštinu. Rozhodně se tady zatím nenudím, příjemnou změnou oproti Indii je ale to, že v sobotu není škola (alespoň pro mě) a o víkendech mám tedy opravdu volno. Trávím zde sice více času vařením, ale zase si nemusím prát, což mi dvakrát nevadí (zkuste si rok prát všechno prádlo v ruce).

Faktem ale je, že ve škole zatím příliš vytížený nejsem. Žáci nemají pravidelné hodiny informatiky (posledních zhruba 8 měsíců tu také nebyl žádný učitel), a tak učím pouze odpoledne. Původně jsem měl učit ještě matematiku, ale škola nyní matikáře má. A protože mám pocit, že středoškolskou matematiku v angličtině učí lépe, než bych učil já, do této oblasti jsem se nijak nehrnul. Někdy na začátku září by ale měli přijít noví žáci, kterým začne tříměsíční přípravný kurz, ve kterém by měli dohnat alespoň něco z toho, co je nenaučila základka, ze které přišli (úroveň základních škol, ze kterých naši žáci přicházejí, je dost bídná). A momentálně to vypadá, že bych tyto žáky mohl doučovat matematiku.

Tolik krátký článek z Tanzanie. Doufám, že se mi za dva týdny podaří napsat další.

Opět pod moskytiérou

Zdravím vás z Tanzánie. 

Přestože tomu pořád tak nějak nechci věřit, jsem už asi deset dní v Africe. Jak k tomu došlo a co tu dělám? 

Ti z vás, kteří jste sledovali můj indický blog, víte, že jsem strávil rok jako dobrovolník v Indii. A protože moje roční dobrodružství dopadlo dobře, rozhodl jsem se, že až dopíšu diplomku, udělám státnice a definitivně se rozloučím se školou, dám si jako dárek ještě jednu dobrovolnickou štaci, a to do Afriky. 

Někdy na začátku tohoto roku jsem tedy začal hledat, kde bych se mohl jako dobrovolník uplatnit. Strávil jsem desítky hodin na internetu (možná o tom někdy napíšu samostatný článek), výsledkem čehož je, že jsem momentálně v jedné tanzanské střední škole, kterou provozuje jistá americká neziskovka. Škola se jmenuje Orkeeswa Secondary School a je asi hodinu a půl cesty od města Arusha a půl hodiny od městečka Monduli, kde momentálně bydlím. Druhé pololetí (resp. třetí term) začne příští středu a zatím to vypadá tak, že budu učit informatiku a starat se o školní síť a výpočetní techniku celkově. 

Protože jsem tu již druhý týden, pokusím se stručně shrnout, co už jsem tu prožil.

Začnu přípravami na odjezd, protože ty byly naprosto odlišné od toho, když jsem se připravoval před dvěma roky do Indie. Jednak jsem díky mé indické zkušenosti měl po celou dobu pocit, že vím, do čeho jdu a za druhé – sice jsem se s Peterem (ředitel neziskovky, která provozuje školu) dohodl, že ve škole budu působit půl roku, ale nic jsem nepodepsal, a tak jsem to bral tak, že kdyby mi to tu opravdu hodně nesedlo, vrátil bych se domů (teď už vím, že bych nebyl první a asi ani poslední). A v důsledku toho jsem byl až do odjezdu klidný, což je stav opravdu nesrovnatelný s tím, jak jsem prožíval „cestu do neznáma“ před dvěma roky.

Cesta samotná proběhla docela bez problémů. Na istanbulském letišti jsem se podivoval nad tím, kolik lidí různých ras, náboženství či národností se může sejít na jednom místě. Muslimky v burkách a vedle nich Evropanky v krátkých sukních, byznysmeni, turisté, mniši... všichni vedle sebe pod jednou střechou. Z Istanbulu jsem letěl do Nairobi, kde jsme přistáli něco před třetí ráno. Protože autobus mi jel až v osm, měl jsem dost času popovídat si na letišti s jedním keňským maratoncem. Neběhá ani tolik pro slávu, ale spíše proto, aby se uživil. Jen díky němu mohou chodit jeho tři mladší bratři do školy. Když byl zraněný a nemohl závodit, neměl peníze a kluci byli rok doma. Než jsme se rozešli, chtěl mi dát svoje peníze, abych si mohl koupit vodu (před tím jsem si mu postěžoval, že bych potřeboval vodu, ale nechce se mi vybírat z bankomatu, protože potřebuji jen nějaké drobné). Dal jsem mu za to 5 euro, což bylo o dost víc, než mi dával on, a tak jsem si řekl, že mě ta voda přijde docela draho. Pak jsem si ale uvědomil, že jeho rodina evidentně nežije v takové materiální hojnosti, jako ta moje a těch pět euro potřebuje víc než já.

V osm ráno jsem se bohužel dozvěděl, že přestože jsem místo v autobuse měl rezervované a potvrzené, autobus byl plný a na letiště vůbec nepřijel, což pro mě znamenalo čekat dalších šest hodin. Vzpomněl jsem si ale, že v letištní hale nás vítal nápis „Smile! You’re in Kenya!“ (Usmějte se! Jste v Keni!), a tak jsem se usmál a spolu s jednou Britkou a jednou Holanďankou čekal do dvou odpoledne na další autobus. Ten mě nakonec odvezl přes hranice až do Arushy, kde už mě vyzvedl Raphael, který mě odvezl až do Monduli.

O bydlení napíšu někdy příště, teď ještě stručně popíšu prvních pár dní. Do školy jsem se dostal hned druhý den po příjezdu. Pokud mě něco překvapilo, tak to byla angličtina našich žáků. Mluví docela dobře, určitě lépe, než stejně staré děti v Indii. Také škola je velmi dobře vybavená, s naší indickou se nedá vůbec srovnávat. Na střeše jsou solární panely (jediný způsob, jak získat elektřinu), bezdrátový internet (bohužel neskutečně pomalý – a to přesto, že jej před pár lety zřizovaly dvě dívky z MIT (zřejmě nejprestižnější technická univerzita na světě)), Science Lab (laboratoř) a počítačová učebna se dvěma linuxovými servery a 25 klientskými stanicemi (v době mého příjezdu ani jeden nefungoval, ale už se mi je naštěstí podařilo zprovoznit). 

Přestože jsou stále prázdniny, práce tu bylo od prvního dne nad hlavu. Měli jsme tu totiž dvě návštěvy. První byli žáci z jedné partnerské střední školy v USA. Na to, že jejich rodiče platí ročně školné zhruba jeden milion korun, nebyli skoro vůbec nafoukaní a docela příjemně mě překvapilo, jak se dokázali vzdát výdobytků západní civilizace. I druhou skupinou byli Američané – tentokrát dospělí. Ti zde byli na dovolené (jejíž hlavní částí bylo samozřejmě safari). Desetidenní dovolená je stála  6 000 dolarů, což pro většinu z nich byla maličkost, protože mnozí z nich byli úspěšní podnikatelé nebo střední management velkých firem. Byli to ale většinou milí lidé a dozvěděl jsem se od nich zase něco nového.

Teď už ale vše směřuje k začátku školy. Výuka začíná ve středu. Moje pracovní náplň se zřejmě vyjasní tento týden. Ukázalo se totiž, že žáci nemají v rozvrhu pravidelné hodiny informatiky. Vloni tu byl nějaký Brit (zřejmě velký nadšenec linuxu), během jehož pobytu se zařídila počítačová učebna. Pak ale odjel a od té doby počítače nikdo neučil. Navíc oba linuxové servery, které provozují klientské stanice, asi půl roku nefungovaly (až do pátku, kdy jsem je zprovoznil), takže žáci byli bez počítačů. Původně jsem měl učit i matematiku, ale záhy po příjezdu jsem zjistil, že úroveň zde je asi někde jinde, než jsem čekal, a učit středoškolskou matematiku v angličtině by pro mě bylo asi docela velké sousto.

Tolik úvodní příspěvek o tom, kde jsem a co tu dělám. Pokud jste četli můj blog z Indie, tak už nyní předesílám, že příspěvky z Afriky budou jiné. V Indii jsem byl v těsném kontaktu s Indy (jak jsem občas říkal, byl jsem jediný běloch široko daleko), zde v Tanzánii nebydlím s místními, ale s dalšími dobrovolníky (všichni jsou z USA nebo z Anglie), a tak je to samozřejmě jiné. V jedné věci se chci ale oproti Indii polepšit – a sice ve studiu místního jazyka. Svahilštinu jsem se začal učit už doma a po deseti dnech v Tanzánii mluvím svahilsky lépe, než jsem mluvil hindsky po roce. Také už jsem si sehnal učitele a mám za sebou první dvě hodiny. Dokážu se domluvit v obchodě, restauraci i o základních věcech a pevně věřím, že během následujících týdnů se ještě hodně zlepším a díky tomu poznám i Afriku obyčejných Afričanů.

Mějte se fajn, brzy se zase ozvu.