Můj africký den

Ač tomu vůbec nechci věřit, mám za sebou první čtyři týdny v Tanzanii. Čas mi tu utíká snad stejně rychle, jako v Indii. 

V tomto článku bych rád krátce popsal naši školu a to, co zde dělám já.

Naše škola Orkeeswa Secondary School vznikla asi před pěti lety. Jedná se o střední školu a přirovnal bych ji k našemu šestiletému gymnáziu (v Tanzanii jsou všechny střední školy šestileté). Žáci však musí na konci čtvrťáku udělat takovou malou maturitu, což se podaří jen menšině a většina z nich tak ve studiu nepokračuje. V každé ze čtyř tříd máme něco přes třicet žáků, což jsou šťastlivci, kteří byli vybráni ze zhruba tří set uchazečů (každý rok). Jedním z problémů tanzanského školství je zřejmě to, že střední školství je pro chudé Tanzance drahé a mnoho žáků tak končí svoje vzdělání sedmou třídou základky. Z tohoto důvodu také vznikla naše škola. Díky dárcům z celého světa tu děti studují prakticky zadarmo. 

Ve škole učí jak místní učitelé, tak dobrovolníci (Američani a Britové). Co se týká dobrovolníků, tak momentálně je tu se mnou Andrew (můj spolubydlící – ve škole se stará o sport a odpolední aktivity), Phil (teoretický fyzik, přijel pár dní přede mnou a bude zřejmě učit chemii), Ellie (učí zeměpis), Jane (school coordinator – něco jako zástupce ředitele) a Sara (stará se o administrativu). 

Můj den vypadá tak, že ráno vstanu v šest hodin (v Africe to znamená, že vstanu do tmy a nyní i do zimy), nasnídám se a připravím se do školy, kam vyrazíme něco před sedmou. Naše škola je asi osm kilometrů za městem (nedávno jsem tam šel pěšky a trvalo mi to hodinu a půl), takže cesta autem (terénním Land Roverem) nám zabere půl hodiny. Dopoledne dělám ve škole co je zrovna potřeba (většinou to souvisí s výpočetní technikou, někdy supluji a když mám čas, tak se učím svahilštinu). V jednu hodinu máme oběd (buď rýže s fazolemi, ugali s fazolemi nebo kukuřice s fazolemi), a pak učím informatiku. Minulý týden se ukázalo, že druháci mají za sebou jen zhruba pět hodin práce na PC, takže je učím, jak se používá myš, k čemu je enter, space a backspace na klávesnici apod. Nicméně je to baví a mě také. Od tří do čtyř mají děti „Activities“, což znamená, že se rozdělí do skupin a některé sportují (fotbal, basketbal, volejbal), jiné se vzdělávají (samostudium či různé kurzy), hrají stolní hry apod. Druháky a čtvrťáky (na konci těchto ročníků žáci skládají důležité zkoušky) pak ještě čeká jedna hodina výuky. Ostatní se vydávají domů. Někteří to mají opravdu hodně daleko – odhaduji, že v průměru tak hodinu cesty (5 km), mnozí to ale mají i hodinu a půl, což znamená, že denně stráví tři hodiny docházením do školy. 

Já ze školy odjíždím většinou v pět, a pokud se cestou zpět s ostatními dobrovolníky zastavíme ještě v jedné místní „hospodě“, dorazím domů až kolem sedmé. Tehdy uvaříme něco k večeři a potom se zpravidla ještě učím svahilštinu. Rozhodně se tady zatím nenudím, příjemnou změnou oproti Indii je ale to, že v sobotu není škola (alespoň pro mě) a o víkendech mám tedy opravdu volno. Trávím zde sice více času vařením, ale zase si nemusím prát, což mi dvakrát nevadí (zkuste si rok prát všechno prádlo v ruce).

Faktem ale je, že ve škole zatím příliš vytížený nejsem. Žáci nemají pravidelné hodiny informatiky (posledních zhruba 8 měsíců tu také nebyl žádný učitel), a tak učím pouze odpoledne. Původně jsem měl učit ještě matematiku, ale škola nyní matikáře má. A protože mám pocit, že středoškolskou matematiku v angličtině učí lépe, než bych učil já, do této oblasti jsem se nijak nehrnul. Někdy na začátku září by ale měli přijít noví žáci, kterým začne tříměsíční přípravný kurz, ve kterém by měli dohnat alespoň něco z toho, co je nenaučila základka, ze které přišli (úroveň základních škol, ze kterých naši žáci přicházejí, je dost bídná). A momentálně to vypadá, že bych tyto žáky mohl doučovat matematiku.

Tolik krátký článek z Tanzanie. Doufám, že se mi za dva týdny podaří napsat další.